Byla to legrace! Úspěšní sportovci vám popíšou, jak vzpomínají na školní tělák
Jistě je ještě mnoho těch, kteří si při vzpomínce na tělák vybaví hlavně bílá trička a modré nebo červené trenýrky. Ty doby jsou dávno pryč, povinné úbory na tělesnou výchovu už dávno nefrčí, a tak u mladších ročníků na takové vzpomínky nenarazíte. Co ale napříč generacemi zůstává podobné je, že ho někdo miloval a jiný se mu snažil vyhýbat. A kupodivu stejně to mají i sportovci.
„Já na něj vzpomínám velice rád, protože my jsme měli skvělého tělocvikáře, který v nás dokázal probudit vášeň pro sport,“ popsal Martin Doktor, dvojnásobný olympijský šampion v rychlostní kanoistice a dnes sportovní ředitel Českého olympijského výboru.
„Dokázal nakombinovat to, co je dobré umět, což znamená gymnastiku a atletiku, s takovým tím fotbálkem, který nás bavil. Bylo strašně důležité, že tohle oboje dělal. Tělocvikáři mají obrovskou část zásluhu na tom, že děti sportujou.“
Taky hokejový brankář Milan Hnilička, olympijský vítěz z Nagana, nedá na tělák dopustit. „Jsem z generace, která hodně sportovala a jestli bych měl porovnat hodiny matematiky a češtiny vůči tělocviku, tak to bylo k neporovnání, my jsme se nemohli dočkat hodin tělesné výchovy. Jednak nás to samozřejmě bavilo a já jsem měl navíc štěstí, že jsem chodil i do sportovní školy, takže tam to ani nemělo kam uhnout,“ smál se Hnilička.
Šárka Strachová, bronzová olympijská medailistka a mistryně světa v alpském lyžování, nejenže střídala školy v Praze a v Krkonoších, když to šlo, zmizela na zasněžené kopce. „Upřímně vzpomínám na ty klasické tělocviky – vybíjenou, gymnastiku. Byla to vždycky legrace, ale potom už jsem dávala přednost mým tréninkům a když to šlo, ze školy jsem utíkala,“ zavzpomínala.
Ale co mladší generace?
„Na základce jsem ho měla docela ráda, ale na střední jsem mu spíš snažila vyhýbat. Jsem v tomhle taková líná, když nemusím, tak to nedělám,“ vysvětlila s úsměvem Barbora Galušková, juniorská mistryně světa ve vodním slalomu. „Bavilo mě možná běhání. Jo a taky volejbal, ale na něj extrémně marná. Tým jsem nikdy moc nepotahala, ale bavilo mě to.“
Dost podobně je na tom její parťačka z reprezentace a rovněž juniorská mistryně světa Klára Kneblová. „Neměla jsem k němu nejpozitivnější vztah, jelikož jsme hráli hlavně týmové sporty s míčem, což mi opravdu nejde. Většinou míč skončil na něčí hlavě,“ prozradila. „Ale je to super pro lidi, kteří nesportujou a tolik se nehýbou. Mají aspoň nějaký pohyb.“